Rok se s rokem sešel a zase tu máme to nejpříšernější datum našich zemí, jak se si dokážeme v našich novodobých dějinách představit. Datum, kdy k nám – dokonce proti jejich mnichovskému paktu! – vpadli germánští protektoři, protektoři našeho vyhubení. A je mi jedno, jak a v jakých souvislostech to bude nebo nebude selhávat náš tisk a média. Protože historická pravda je jen jedna a ne relativní, jako to vykládají moderní univerzity.

A 15. března 1939 k nám přišel agresor, který jak říkají právníci, rozvrátil a zničil republikánsko demokratickou podstatu státu. Státu zvaného Československo, státu, na který Češi a Slováci čekali staletí, státu, který vybojovali legionáři. Ti legionáři, kteří šli na smrt za nenáviděného Rakousko–Uherska, a kteří šli znovu na smrt po německé okupaci. A tento stát znovu vybojovali zahraniční vojáci na straně velmocí, i pod dnes nenáviděným Benešem na západě, a pod dnes nenáviděným Svobodu na východě. Ti idiotés, kteří hlásají nenávist a pohrdání k oběma našim velikánům, si neuvědomují, že právě bez jejich přičinění, by republika nebyla osvobozena, a nebyla zbavena nejen velkoněmecké knuty, ale i zachráněna před vyhubením. Před vyhubením, které počalo po holocaustu genocidou Čechů a Slováků. Genocidou, o které se dnes nemluví, tak jako se nemluví o genocidě arménské, srbské, anebo o genocidě východní. Tito lidé si neuvědomují, že nebyla jen popraviště, věznice, a káznice. Že nebylo jen otrocké nasazení v reichu. Ale že byly taky Dachau, kde se dělaly pokusy na Češích a soudilo se to pak v Norimberku, Sachsenhausen, kde byli studenti ze 17.listopadu, a Bergen Belsen, kde zahynul například Josef Čapek, Mauthausen, kde zahynuli například příbuzní Svobody a Karel Hašler, a že byla taky česká a slovenská Osvětim, kde zahynuli naši Sokolové v desetitisících (a osobně řečeno, taky mí dva strýcové).

A jestli dnes bude někdo srovnávat okupaci s tím, co se dnes děje na východě, tak mu podle mne patří dát pár facek. Protože nejen nemá pravdu, ale i lže. Protože dění na východě – nemluvím podle instrukce pana státního zástupce konkrétně – nelze podle mne srovnávat se „Sudety“ v žádném případě. Zato je podle mne lze srovnávat s Arménií roku 1915 nebo s Jugoslávií roku 1999!

Protože nechci, aby mne zas nějaký Brettschneider neposlal v mých 73 letech do vězení na tři roky, když již mám za sebou deset let soudu o omezení Listiny práv zákonem, a o tom, že jsem musel vymazat z pamětní desky svého dědečka a strýce jedno jediné jméno, když Ústavní soud rozhodl, že to jméno je předmětem "nepřípustného zjednodušování". Nepopřel, že mám pravdu! Popřel, že Listina práv má neomezenou platnost. I ústavní experti padali do mdlob... Taková je i má vzpomínka na 15. březen 1939, kdy to vše začalo – a vedlo to až k dnešku, plnému zapírání, vymazávání a selhávání nejen našich, ale i slovanských dějin.